1. Křišťálem, co rozlévá se, hladina svítí, svět věcí dřív tak významných pryč náhle se řítí, už nechybí nic z toho, co dřív jsi chtěl mít, vždyť jen kdo v dlani své nic nesvírá, se může sklonit a pít. 2. Na kolenou před studnou, když hlava se sklání, rty touží kapek dotknout se, co je popohání? Co oči touží vidět, když žár oslepí? A kdo zná tajemství, proč všední věc se stává lékem, kdo ví. R: Jen kdo se skloní, ten sílu získává. Kdo sám sebe vzdá se, ten sílu získává, kdo pýchu svou ztratí, ten sílu získává, kdo svého nic nemá, ten sílu získává.
Vložil/a: Honza Košárek
(Správce)
• 26. 4. 2026